Znáte ten úžasný pocit, když ve vaší duši vytryskne nová touha? Jakoby nás někdo v ten moment polil živou vodou, život začal znovu nabírat na obrátkách a otevřela se před námi nová cesta. Jsme plni nové naděje, síly, očekávání.
Pro někoho je úlevou rozhodnutí opustit již dávno nefunkční vztah; jiný se těší z představy, že by mohl vydělávat více peněz a být v nové práci spokojenější, další se rozhodne zlepšit cvičením své tělo a mít ze sebe lepší pocit.
V ten moment k nám promlouvá samo božství. Jsme plně v souladu se sebou, se Zdrojem, se svou duší. Víme, co máme dělat. V jazyce ho´oponopono se tomu říká inspirace.
Nejde o to, že by k nám inspirace permanentně neproudila (tato vyšší milost je tu pro nás ve skutečnosti neustále); jde o to, že my její proud nevědomě neustále zastavujeme a sami sebe ve své snaze mít se a cítit se lépe bojkotujeme.
Děláme všechno pro to, abychom hlas svého srdce nemuseli následovat. Přiznejme si to: máme strach. Máme totální strach z neznáma. Máme strach, že neuspějeme. A především, máme strach, že bychom se mohli uvidět v novém světle (jako někdo, kdo tzv. selhal nebo někdo, kdo novou situaci nezvládne).
Ti odvážnější na strach nedbají, vrhají se vstříc novým změnám, avšak i oni – byť měli původně jistě dobré úmysly – často selhávají. Dojdou jim síly, opadne původní nadšení a vracejí se k navyklému způsobu žití.
Každá taková „drobná zrada“ sebe sama má na náš další život katastrofální následky. Přestáváme si sebe vážit; naše psychika se začíná plnit pozvolna, nepozorovaně, avšak pravidelně a soustavně lehkým odporem a nespokojeností a po létech se stáváme vyprahlými troskami, které uskutečnit jakoukoliv změnu vlastně nemají už ani sílu. Naše vzpomínky, nedořešená minulost a nahromaděný odpor nás připoutávají k místu, na kterém se vůbec necítíme dobře.
A někdy to dojde až tak daleko, že už vlastně ani nevíme, co chceme, tápeme a cítíme nespokojenost, a dokonce ani nevíme, proč. Tak moc bychom pro sebe chtěli něco jiného, ale máme pocit, že nic nezmůžeme.
Nebuďme na sebe, prosím, nikdy a za žádnou cenu přísní. Psychologové opakovaně dokázali, že princip „silné vůle“ je v uskutečňování změn tou nejméně vhodnou strategií. Čím větší změna, tím více sil totiž k jejímu uskutečnění potřebujeme. Pokud máme pocit, že něco „musíme“, zásoby své psychické síly už od začátku vyčerpáváme a podkopáváme si pod sebou větev. Ostatně znáte to sami: někdy čím více se snažíte, tím jdou věci hůře.
Kde tedy brát ke změnám sílu? Jisté je to, že v sobě máme obrovský potenciál – mnohem, mnohem větší, než si myslíme. Kromě individuálních psychických rysů, je součástí nás i něco, co podle výzkumů současné kvantové fyziky přesahuje čas i prostor.
Je těžké být věrní sami sobě, když své „pravé já“ ve skutečnosti neznáme. Je těžké být věrní sami sobě, když naše současná rozhodnutí z velké části ovlivňují již prožité vzpomínky. Bohužel nás navíc většinou více motivuje, že bychom mohli přijít o to, co už máme, než to, co bychom získali, kdybychom se rozhodli vykročit do neznáma.
Jiří Hamerský
Poznejte autora tohoto článku osobně na semináři „SEBEVĚDOMÍ – Jak nestát v cestě sám sobě“
12 tipů, jak mít teď hned lepší den, najdete na Jiřího webových stránkách: www.jirihamersky.cz
Napsat komentář