Kdybyste mě potkali před pár lety a zeptali se mě, co považuji za smysl života, odpověděl bych vám, že být šťastný. Všichni chceme být přece šťastní a pro spoustu lidí to je i životním cílem. Jak moc chcete být šťastní? Jak často? V které dny? Neustále?
Permanentní štěstí neexistuje. Protože na světě existuje zlost, bolest, neštěstí, nezdary. Ano, je skvělé, když prožíváme pocit štěstí. Ale je to pouze POCIT.
Pocity přicházejí a odcházejí. Pocit štěstí také. Je to jenom prchavý a momentální stav v naší hlavě.
Nejšťastněji v životě jsem se cítil v jediném, prostém okamžiku. Nebyl ničím významný a ani důležitý. Stál jsem sám, v poli, a podíval se na oblohu. Tehdy jsem prožil nevysvětlitelný a hluboký pocit, který se v mém životě dlouho neopakoval.
Byl to těžko popsatelný, silný pocit štěstí a vděčnosti.. Přišel jenom tak, a odešel. Trval krátce, ale i po letech ve mně zůstal jako jeden z největších životních zážitků.
Proč vám to říkám?
Protože si myslím, že štěstí, a hledání smyslu života ve štěstí se přeceňuje. Chvíli šťastní jsem, chvíli ne. To je přirozené.
Častokrát zaměňujeme pocit štěstí za pocit uspokojení. Když si koupíte nové auto, vyděláte balík peněz, přestěhujete – cítíte se spokojeně. Za nějaký čas si novou věc zvyknete a přestane vás naplňovat. Pocit „štěstí“ je pryč.
Co tedy považuji v životě za nejdůležitější?
Najít své pravé JÁ. Svoji vlastní podstatu.
Ano, zní to banálně, protože všichni jsme přece sami sebou. Opravdu?
Pochopil jsem, že většina problému, neštěstí a neúspěchů pramení z toho, že buď přesně nevíme kým jsme, nebo toto nedokážeme respektovat.
Pamatujete si sebe sama jako malé dítě? Tehdy jste to byli vy… Více než teď. Život „dospěláka“ je příliš ovlivňován dalšími vlivy. Rodinou, přáteli, příjimáním cizích myšlenkových konceptů.Na cestě k dospělosti se vzdalujeme sami od sebe. Od naše vlastní podstaty.
Představte si, že právě teď jste svým skutečným já.
Dělali byste svou práci? Žili byste s člověkem, se kterým žijete? Dělali byste věci, které děláte? Žili byste tam, kde žijete?
Pokud ano, myslím si, že musíte být skutečně šťastní. Pokud ne, patříte k většině.
Sám vím, jak je to těžké. Taky vím, že čím déle žijeme „jiný život“, tím je těžší poznat, kým ve skutečnosti jsme. Poznat podstatu sebe sama.
Všichni jsme si naprosto rovni ve dvou věcech – dostali jsme se podobně na tento svět a stejně tak z něj odejdeme. Toto je jistota. Všechno, co je mezi tím, je z větší části v naší režii. V osudu, který si ale můžeme zvolit.
Protože když budeme skutečně sami sebou, budeme dokonalí. Náš život bude dokonalý. Budeme dělat věci, které dělat chceme, ne musíme. Budeme dělat práci, která je pro nás ta pravá, bude nás naplňovat.
Budeme mít upřímnější vztahy s lidmi. Nebudeme žít s lidmi, vedle kterých nám není dobře.
Pak nebudeme muset hledat smysl života, ani štěstí. Prostě to budeme žít.
P.S. Vím, že život nebývá jednoduchý. Máme svoje závazky. Platíme hypotéky. Vychováváme děti. Ale až přijde ten den, kdy to všechno skončí, chci vědět, že jsem alespoň něco málo udělal pro sebe. Že jsem se alespoň pokusil. Že jsem udělal to nejdůležitější, co jsem udělat mohl.
Byl jsem skutečně sám sebou. Byl to MŮJ život…
Já se potýkám s hranicemi a respektem ve vztazích. Aby je určovala svoboda a ne strach z nepřijetí a opuštění.
Článek je pěkný. Ale nevím, jestli lze říct, že v dětství jsme to byly skutečně my. Přijde mi, že jsem mnoho věcí řešila, měla potřebu se srovnávat, něco někomu neustále dokazovat. S dospělostí přišlo sebepřijetí. Dělám věci, které mě baví a naplňují, bavím se s lidmi, se kterými se bavit chci.
Nehledě na to si myslím, že osobnost člověka se vyvíjí celý život. Takže jsme sebou ve všech provedeních 🙂
Prajem pekný deň,
s týmto článkom sa vnútorne stotožňujem a ďakujem zaň.
Už dávno si myslím, že šťastie ako dlhodobý stav neexistuje. Páči sa mi myšlienka, že je to len čisto pocit. Osobne si šťastie neviem vo svojom živote ohraničiť. Častokrát to bola úplne nečakaná skúsenosť v období životnej krízy. Malé svetlo, ktoré bliklo v tmavom tuneli.
Pri hľadaní vlastného JA však osobne vidím trochu inak toto vyjadrenie:
„Protože když budeme skutečně sami sebou, budeme dokonalí.“
Ja verím, že ľudia sú dokonalí, narodia sa dokonalí, sú dokonalí celý svoj život a i dokonalí umrú. Bohužiaľ si túto výsadu nie vždy (počas života) uvedomujeme a začneme sa prispôsobovať „dokonalosti“, ale často práve neuvedomovania si dokonalosti iných, neskôr sa obviňovať, nemať sa radi, čím vlastne „strácame“ svoje JA.
Všetko dobré prajem
Miluju svojí rodinu…svojí manželku…svůj domov…svoje děti..řeknu jim pravdu..jakej jsem byl ..nechci je ztratit
A zde je kámen mého úrazu! Jelikož od malička mělo na mne vliv spousta lidí, rodiči počínaje,příbuznými a sourozenci i spolužáky s učiteli i nynějším šéfem končeje , o informacích a jiných vlivech nemluvě. Základ je, s čím člověk přišel na svět, jestli protože musel, nebo byl vítán. To co dají dítěti rodiče tomu už nikdo v životě nedá. A když se nedaří a člověk už od malička získává takové zkušenosti, vedoucí k sebedestruktivnímu jednání. Pak je skutečně silnou výzvou, se z toho opravdu vymanit! Zde už zřejmě je nutno znalého průvodce. Dělám psí kusy, ale zase tak ztracené to není. V mém životě již se událo mnoho pozitivních změn, které za to úsilí stojí. Mnoho světla v srdci probuzenou lásku a mír ve mne i ve všech kolem. Marie
Já si myslím, že člověk by si měl hlavně uvědomit jednu věc a to je, aby zůstal za všech okolností sám sebou a nenechal se ovlivňovat, protože dneska mi přijde, že lidé jednají jako stádo ovcí bez přemýšlení a pořád řeší minulost. Jenže problém je ten, že minulost už změnit nemůžeme. Člověk, aby šel dál musí koukat dopředu za každé situace. Nemá cenu se zabývat něčím, co už není. I když to někdy bolí. V životě se stane spoustu věcí, kdy se člověk ocitne až na samotném dnu, ale paradoxně ten pád pomůže k tomu, aby to člověka zvedlo a nakoplo. Důležitý je si věřit, přestat myslet negativně a žít tím okamžikem, který je, protože nikdy nevíte, kdy může být poslední